To určitě
Celé mé psychologické snažení bylo k ničemu. Jasně, dozvěděla jsem se spoustu věcí o sobě, o druhých, o světě. Vím toho TEORETICKY docela dost. Ale aplikovat naučené = ideální v reálném životě je pro mě impossible task. Psychopatem jsem a psychopatem zůstanu. Svých sebedestruktivních vzorců chování se zbavit nedovedu. A bohužel se nejedná o vlastnosti, které by měl člověk přijmout. NE, takhle to být nemá.
Jsem žárlivá, paranoidní, úzkostlivá, sentimentální, přecitlivělá, vztahovačná a ze všeho nejvíc hysterická. Kráva!
Jestli mě Mr Imperfect jednou pošle do háje, bude to proto, že už mu ty mé nedokonalosti nebudou připadat roztomilé.
Kopu si tu jámu sama. Vím, že se zabývám hloupostma. Že vyžaduju nesmyslné. Jenže, co mám dělat, když se mi srdce bouří, doutná ve mně zlost a strach zároveň? Jak já ty čtyři měsíce přežiju?!
Básním o svobodě, a přitom se bez něj cítím jako prázdný obal od čokolády ... tak moc se těch závislostí bojím, že do nich nakonec vždycky spadnu. Jako teď. Kéž by mě Anglie vyléčila - naučila mě existovat nezávisle na druhých. Protože když se to nenaučím, můžu všechno krásné lehce zničit. Jak z toho začarovaného kruhu ven?
