Tobě, příteli
Vítr mi cuchá vlasy,
já vzpomínám na dávné časy,
jak ty jsi žil asi,
když nedočkal ses spásy.
Kroky mé bahnem vedou,
cos měl tehdy sebou
ptám se - sám teple oděný
tys bosý byl a zimou znavený.
Věděl jsi příteli, co tě čeká?
Že prach tvůj smete deštivá řeka?
Tušil jsi smrt, věřil v zachránění?
Modlil ses k Bohu, ztrácel v snění?
Já kráčím dnes táborem z červených cihel
tvá vůně zůstala tam, kdes předávno bydlel
Já k teplé večeři zasednu brzy
ty budeš polykat pouze své slzy.
Oba jsme lidé z masa a kostí
proč já mám vše a ty jen ty kosti?
Ach kéž bych věděl proč tohle se stalo
kam srdce lidské se tehdy zatoulalo.
Kdo zapomněl, že milovat je zákon boží?
kdo zatratil lásku - nechť v pekle shoří!
Snad soužení nesežehlo tvou víru
tvá duše at spočine v míru
a zrodí se v lepší době
to přeji já, příteli, tobě
