Stále bloguju

Čím začít ... 

Asi tím, že mé rozhodnutí omezit facebook docela funguje. Přestala jsem projíždět zeď. Takže nemám tušení, co se u koho děje. Berte to prosím v potaz, až se mnou budete mluvit. Ráda bych se vrátila k face to face komunikaci, fotky si prohlížela společně s fotografem a komentářem a zase četla mé oblíbené blogy. Goodreads je můj nový facebook!

Jooo, knihy. Nakonec jsem neodolala a na letišti si pořídila Kostičas(The Bone Season). Chtěla jsem si ji přečíst česky, ale A)byla ve slevě a B)mohla jsem počet knih z Británie zaokrouhlit na 35. Omluvitelné. Už se nemůžu dočkat, až se začtu. Ale prvně musím (čti: chci!) dokončit Noční cirkus, který je černobíle snový a i po prvních 250 stranách stále napínavý. Navíc v něm neustále nacházím zajímavá slovní spojení, pro které jsem až doposud neznala anglický ekvivalent. A přestala jsem být tak prudérní, co se podtrhávání tužkou a vpisování poznámek do knih týče. Proč si pořád dávat limity?!
Knihám je třeba pořídit alespoň krabice, neb knihovničky se stále mačkají v mamčině ložnici. Ale ségřino přestěhování je na spadnutí! Nejspíše příští víkend. Nemůžu se dočkat, až budu asistovat při balení jedné poličky knih :D
A to jsem se ještě nezmínila, že jsem si u Eveli v bookshopu objednala druhý díl Flavie de Luce! 

Duolingo! Po dvou týdnech jsem si dala opáčko z italštiny a španiny. Španina dobrý, téměř bez chybičky. Italština už ne tak dobrý, je třeba cvičit a cvičit. Potěšila mě ale zpráva z inkubátoru nových jazyků. Odpověděli mi totiž kladně na mou žádost přidat se k týmu české skupiny. Až dopíšu svůj děsně zábavný monolog, chystám se mrknout na tutoriál a pustit se do toho. Je to činnost dobrovolná, tudíž neplacená, což mě tak nějak zase nakopává k tomu, abych se zamyslela nad Adrou a svým sociálním cítěním. Víte, co ve mně vyvolalo ambivalentní pocity? Když jsem viděla chlápka s tácem v ruce, na kterém měl vyrovnané sendviče a ovoce; chodil po městě a rozdával je bezdomovcům. Můžou si za to sami nebo jen měli smůlu? Je třeba je litovat, ohrnovat nad nima nos nebo se jim snažit pomoct? Vím, co říká mé naivní já, ale zavírám před tím oči, protože je to pohodlnější. Spasitelský komplex je vrozená vada ... ?!

Mé ego si vyletělo do výšin, když jsem obdržela dva maily od svých studentek s předmětem: volání o pomoc, prosím vraťte se. Samozřejmě, že se vrátím! Vždyť se nemůžu dočkat od chvíle, co jsem z Ostravy odjela. Jsem naprosto zdegenerovaná svou profesí, svým milovaným posláním. Výuka mi chyběla! Sice kvůli/díky svému rozhodnutí vrhnout se do vod pomáhání druhým nejspíš jednou sama umřu hlady, ale pro ten POCIT ... 
Víte, co je na mém muži k uobjímání? Že ho vůbec nezajímá honba za penězi, úspěchem a slávou. Věnuje svou pozornost jen tomu, kde může dát své srdce a kde ho může naplnit. Jsme na stejné vlně. Pro tenhle svět nejspíš nepochopitelní. Je třeba se rozhodnout, jaký význam pro vás má slovo sakses! Takže tak ... jsem šťastná a miluju Míšu!

A teď už tedy k příběhu posledních dvou týdnů. Stihly jsme toho vskutku požehnaně. Plán vyšel dle mých skromných představ na jedničku. Prvních pár dnů jsme strávily v Leedsu a vydaly se na výlety do historického Yorku a na pobřeží do Scareborough a Whitby. Sis utratila miliony za oblečení a boty. Primark je pro ni nejspíš druhé nebe. Já se držela u země, protože jsem stejně jako Luci (po návratu z Norska) dospěla k zjištění, že k životu opravdu NEpotřebuju přiliš mnoho věcí. A ten šok, co jsem zažila, když jsem doma viděla své krabice, poličky, skříňky ... to je všechno moje?! K čemu mám sakriš tolik věcí? Vždyť jsem bez nich dokázala (pře)žít čtyři měsíce! Přestala jsem nosit barevné silonky a úplně si vystačila s legínama, černou mini, třema tričkama a teniskama. I když jsem sebou měla mnohem více věcí. Prostě pohodlíčko. Je mi jasné, že se ke svým barvám zase brzy navrátím a opět vytáhnu nějakou bijoux, ale asi budu mnohem více přemýšlet, až mě popadne chuť pořídit si něco nového. OPRAVDU to potřebuju?

Zpět k výletu ... problém číslo jedna nastal ve chvíli, kdy jsme se pustily do balení mého kufru. Plán byl poslat můj velký kufr přes door to door delivery. Do třiceti kilo je cena asi 35 liber, což není žádná hrůza, když vezmu v potaz všechny ty knihy za libru, které by mě v normálním obchodě stály daleko víc. Do kufru jsme chtěly nacpat všechny mé věci, knihy a pár ségřiných. Ha ha ha! Po hysterickém záchvatu mamky a sis jsme se rozhodly pořídit další velký kufr, který by s náma a malým kufrem a dalšíma třema menšíma taškama cestoval do Londýna. Můj kufr by měl dorazit dnes. Sis si nakonec pořídila ještě malý kufr a já kabelku. Věcí jsme měly opravdu hodně. Hooodně! Vyplatilo se celý podzim šetřit, jinak netuším, jak bych všehny knihy převezla domů. 

V Londýně jsme bydlely v česko-slovenském penzionu, asi 20 min metrem od centra, kousek od Notting Hillu. Kdyby chtěl někdo kontakt, feel free to ask. 20 liber za osobu/noc je na Londýn opravdu skvělá cena! V londýnském metru se už vyznám lépe než v pražském. A vůbec cestování po Británii mám zmáklé na jedničku. Jsem prostě skvělý zdroj informací nejen pro své studenty :D (ego se pořád vyhřívá na sluníčku) Ukázala jsem mamce a sis všechno, co by každý panenský návštěvník vidět měl (dle mého), vzala je do Nando's na mrkvový dort (Žan :*) a stihly jsme i výlet do Cambridge. Na Notting Hillu jsme objevily Portobello street, ráj pro mou sis a milovníky trhů a všelijakých obchůdků. Jen Greenwich nám nevyšel. 

Do hrabství Devon jsme odjely už jen s mamkou. Tři dny ve vesničce Kennford, kousek od Exeteru (kde mají parádní podzemní chodby, jediné přístupné veřejnosti v celé Británii), kousek od národního parku Dartmoor (kam jsme samozřejmě vyrazily), kousek od přímořského města Torquay. Pobývaly jsme u couchsurfingového páru Phila a Gabi, kterým jsme uvařily něco českého, ztratily kočku Tilly (která se naštěstí vrátila), nakřáply kliku na záchodě a nejspíš způsobily pokutu za parkování. Mamka si na vřesovišti vyvrtla kotník a cesta zpět trvala o dvě hodinky déle, protože pátek večer není zrovna ideální čas na cestu po dálnici, ale aspoň jsme měly možnost vidět Bristol :) S Philem, učitelem francouzštiny, a jeho maminkou, učitelkou angličtiny, jsem si báječně popovídala o učení a na mamce jsme vyzkoušely jeho immersion metodu :D

Ha! Tak kufr je doma. Ulomená nožka, takže nemůže stát. Pásek, aby se do něj nikdo nedostal, sundaný. Madlo nalomené. Slečna, která ho přivezla, s ním pěkně praštila o zem, když ho stahovala z auta.  Bezva. Teahouse Transport. Welcome to the Czech republic. Mou snahou rozhodně není vyprávět vám o tom, jak je v Británii všechno lepší. Protože není. Je to zkrátka jen jiné, jak jsem psala už dříve. Budou mi chybět milí, usměvaví lidé. Milí řidiči autobusů, milé paní prodavačky, usměvaví důchodci a ten sladký nezájem všech okolo, ať si na sebe vezmu cokoliv. Ale jsem ráda, že jsem doma! Ty čisté podlahy a tvaroh a dýmka a ze všeho nejvíce mí milovaní :)

Více stejně poví fotky ... na které ale nemám zrovna čas, takže někdy příště :)

Whitby, východní pobřeží

Kenn, Devon