Trocha filosofování
Vděčím Erlinovi za zjištění, že můj styl uvažování není úplně šílený. Když jsme si včera povídali anglicky, hledali jsme dílky mozaiky, které během dialogu postupně zapadávaly do sebe. A já si vyslechla příběh, který jsem si sama prožila/prožívám. Bylo to jako zjistit, že nežijete na světě sami. Že existuje někdo, kdo cítí to samé, co vy a je z toho stejně zmatený. Debata na spirituální úrovni. Je úžasné mít i takového kamaráda. Jo, to je ten, co občas chodí po městě bez bot :o)
Mám naprosto dokonalou náladu. Díky popovídání s Erlinem a díky zprávě od Marci, která mi zvedla koutky nahoru a jim se vůbec, ale vůbec nechce dolů. A našel by se ještě jeden neméně významný důvod :o) V této době potřebuju k životu průvodce. Stačí mi vědět, že existuje a že jsem součástí jeho života. Že nejsem nahraditelná, že mu na mě záleží. Věřím, že jednou nastane doba, kdy ho už nebude zapotřebí. A pak tady bude už napořád, aniž by byl vázán mou potřebou jeho prezence. Zatím ale vím příliš málo na to, abych dovedla plavat sama. I když ... za poslední rok jsem se naučila neutopit.
Psychicky jsem se připravila na dnešní den D, kdy jsem chtěla jednat asertivně a říct si o to, co chci a co nechci. Tolik energie jsem už dlouho necítila. A co se nestalo? Má lektorka úplně zazdila lekci, zapomněla na mě. Takže si svou řeč musím nechat na druhý týden v červenci. Jak říkala Stela, Vesmír asi chce, abych si tento stav udržela. Tak jo, bude se na tom pracovat.
Pořídila jsem si Mix-it, ukuchtila spolu se SIS boloňské lasagne a užila si svou (už bohužel poslední) lekci se svými drahými studentkami, od kterých jsem dostala kytičku a spoustu malých sladkých čokoládek. Jazykovce skončila smlouva. Je třeba věřit, že vyhrajeme soutěž a budeme moci zase pokračovat. Ono je strašně těžké opouštět lidi, se kterýma se vídáte každý týden už rok a půl. Přilnou vám k srdci, víte o jejich životě víc než o životě většiny známých a rodiny, jsou součástí vašho příběhů. Učí vás, inspirují, dojímají ... a já bych chtěla být jejich průvodcem napořád. A to myslím obecně, netýká se to jen téhle skupinky.
A slečna, kterou jsem půl roku připravovala na test z vysokoškolské angličtiny, mi dnes div že neskočila kolem krku, když mi celá nadšená oznamovala, že zkoušku má hotovou. A to jsme se měly ještě zítra připravovat! Ale nakonec se rozhodla jít o týden dřív. Could I be happier?
Je možné přestat zakládat svůj smysl života na důkazech lásky, blízkosti, na docenění a vděku? Myslím, že mě děsí, že by mě druzí mohli přestat potřebovat.
A když to teď tak píšu, tak mi dochází, že najdi ani o vděk nebo ocenění, ani o lásku. Jde jen o to, že díky druhým si nepřipadám neviditelná. Díky tomu, že mě druzí potřebují a mají rádi, vím, že existuju z nějakého důvodu. Jo, to je ono!
