Trocha musiky
Starší kousek mé poesie - Vyznání, který si vzal na paškál David Bartoš. Upravil, doplnil o parádní refrén, zhudebnil a nazpíval. Člověk by nevěřil, že z něčeho tak kýčovitě sladkého se může zrodit parádní věc.
Když to tak poslouchám, na rtech mi pohrává úsměv ... přeci jen se něco změnilo. Vím, že strůjcem vlastního štěstí jsme jen my sami. Že k tomu nepotřebujeme nikoho jiného. Opravdu to vím. "Využila" jsem tohle uvědomění si pravdy ve vztahu s Davidem (nezaměňovat jména, jo? :D) až když se všechno řítilo do záhuby. Příště to musím mít na paměti pořád. (i když je velice snadné podlehnout iluzi, že ke štěstí nám chybí druhá polovička)
A nová, v lednu dopsaná, verze mého songu Hořkosladce, kterému vdechl život Pavel. V poslední sloce a refrénu se zračí změna mého smýšlení. Po šest měsíců jsem domněnkovala a věřila v neuvěřitelné. Pak přišla Osvětim a já se konečně odvážila zeptat sama sebe, co opravdu chci. Podle toho jsem se zařídila. A od té doby už mé srdce neumírá steskem. Rozdávám se ze své bezbřehé lásky, poněvadž "darovat více je než nechat si pro sebe"
