Under the weather
Ne, tohle není podzim. To není Madame Melancholická. To jsem já. To je kaz na kráse. Jizva. Pořád se snažím přesvědčit svůj rozum, že náladový je každý. Že je to normální stejně jako mít jednu hlavu, dvě ruce a dvě nohy. Jenže, kde je ta hranice, za kterou už člověk ničí sám sebe? Co je ještě běžné a co už ne?
Mé nitro je stejně proměnlivé jako britské počasí. Během pouhých několika hodin se ve mně vystřídají klidně čtyři "období". Nečekaně, občas bez důvodu, vždy na mě padnou celou svou silou. Když se směju, směju se od srdce, s láskou, s nadšením. Když si zoufám, mám pocit, že by se vůbec nic nestalo, kdybych za sebou zavřela poslední dveře. Občas mám pocit, že ani nevím, čeho všeho bych byla schopná. 8.8.2009 jsem si uvědomila, jak moc miluju život a že bych si ani za nic neublížila. 11.10.2012 můžu říct pouhé: Nemůžu nic slíbit.
Přestávám rozumět svým změnám nálad. Nezvládám jejich sílu. A v tuto chvíli se chci utopit v zapomnění. Začít od začátku. Odstřihnout se. Utéct. Restartovat paměť, tužby, potřeby, plány, cíle. Být znovu osmnáctiletá a rozhodnout se jinak. Být chytřejší spermie a couvnout.
Nohavicův Zbloudilý koráb dokonale vykresluje mé myšlenky ... "...zbloudilý koráb můj, na vlnách se kymácí a já zapomněl i signál volací..." "...vyplul jsem, nevím kam..." "...můj kompas ztratil směr..."
Bez mých andělů bych neměla důvod ...
A zítra se zase budu vznášet na obláčku nadšení ze života. Připadá vám to normální? Ty změny jsou horší než stavy samotné. A je jich pořád tolik a já NEVÍM PROČ. Fajn, už přestávám oxidovat, jdu si najít polštář, který pohltí bezhlasé krůpěje. Dnes to prostě nedávám.
