Už JEN jeden semestr. A bakalářka. A státnice.
Existují dva možné scénáře mého budoucího života (počínaje dneškem). Buď bude má právě odeslaná esej vrácena s pobídkou k přepracování, což samozřejmě udělám a pak budu esej moci odprezentovat. Anebo mi bude vynadáno, jaká jsem kráva, že vůbec neumím španělsky a nebude mi dána žádná možnost to opravit, což by znamenalo opakovat předmět, čili opakovat ročník, čili odložit o rok státnice. Ještě je tady varianta třetí, která ale nenastane, ani kdyby peklo zamrzlo, a to přijetí mé eseje s malými připomínkami k mé děsné španělštině a příliš obecnému obsahu.
Ano, připadám si jako před popravčí četou. Ano, sedím na trní. Ano, vím, že můj osud má v rukou člověk, z kterého jsem na prášky, protože mu buďto nerozumím, nebo mě děsí. No prostě psycho. A pak že vysokoškolský život je nebe samo. Haha!
Může vám připadat, že řeším naprosté hlouposti, nicméně vy jste nezažili to, co zažíváme každou středu my. Na světě je spoustu příjemných věcí a spoustu nepříjemných a vězte, že literatura (kterou nevyučuje doktor Hezoun - ach, jaké by to asi bylo s ním) země španělské určitě nespadá do kategorie první. Samozřejmě na tom má podíl fakt, že španělsky prostě nikdo nic kvalitního nenapsal. Za ty čtyři semestry mě zaujal tak maximálně Lope de Vega a romantická poesie Bécquera. Jo literatura Latinské Ameriky ... to je jiný kafe! Řekne se Márquez nebo Allende a oči se mi rozsvítí jako žárovičky na vánočním stromku. Ale přece si nebudu stěžovat, že? Už mě čeká jen "schválení" té eseje, kterou jsem psala asi od deseti do šesti a mé prosby budou vyslyšeny. No more literature! Ještě najít způsob, jak se zbavit toho Národního obrození ... (A to jsem prosím knihomol, bibliofil, vášnivý čtenář - argument, proč nestudovat filologii - zprotiví vám i to, pro co jste celý život žili!)
