V Brně není nuda
Víkend v Brně mi dal několik vhledů.
- jsem konzerva, a přestože vím, že mě to vzdaluje od druhých, neplánuju v tomto směru změnu
- nejsem pseudo-intelektuál, jsem intelektuál a nestydím se za to
- jsem excentrickou královnou svého megalomanského mikrokosmu, který se zmenšil na minimum při kontaktu s makrokosmem světa, ehm teda Brna (co se bude dít v Leedsu?)
- vždycky jsem byla jiná než mí vrstevníci; myslela jsem, že k setření hranic už došlo a ono ne; jiná prostě zůstanu na věky (nemyslím jiná ve smyslu nižší či vyšší úrovně myšlení - prostě jen "jiná")
- cítit se jako žena je úžasné - proto, že to byli Slováci? Anebo proto, že to byli heterosexuálové? Anebo proto, že to bylo v Brně, kde je NAPROSTO jiná atmosféra, než tady v téhle díře, která pro mě přestává znamenat domov
- nadevše miluju své přátele (víme, známe, ale rádi si to znovu připomeneme :o)
- fáze babice měsíčního cyklu ze mě dělá ještě většího filosofa než obvykle
- zásady jsou nesmysly, pravidla jsou k tomu, aby se porušovala - život je jedna velká změna s jedinou jistotou a tou je naše nekonečná láska, kterou chceme dávat a přijímat
Číst psychologické a filosofické monografie je nejlepší právě v tomto období. Snáze chápu těžko uchopitelné myšlenky, jejichž promítnutí do reality života je přirozenější. Jinými slovy, v období babice se "chápu" mění na "prožívám" Zkušenost je efektivnější než tisíce knih.
Marťa mi poskytla výbornou motivaci k boji s nezvládnutou asertivitou. Mám dva týdny na to, abych v sobě našla dostatečnou podporu a mohla čelit svému strachu. A Peťka nejspíš přišla na to, co je alfou a omegou mé nevíry v sebe sama. Bez interakce s druhými by introspekce byla mnohem komplikovanějším procesem.
A jedna myšlenka na závěr. Z Yaloma, který mě příjemně hladí po duši.
Dožadujeme se útěchy absolutní pravdy, protože nemůžeme snést stísněnost naprosto nevypočitatelné existence.
Je to jako být zasazen mimo kontext. Ta jediná pravda - jistota - by lidské existenci dala smysl. Problém je v tom, že smysl musíme dát životu my, nikdo jiný to za nás neudělá. A pak se snažíme tvářit, že smysl tady už dávno byl. Přijímá vlastnost něčeho vyššího, co nás přesahuje, a proto se o to můžeme opřít. Je to boj za odpovědnost a nezávislost. Už mi nepřipadá tak složitý. A jedna jistota tady přece jen je - láska.
