V(e)lesu
Poslední dobou jsem si oblíbila spojení "jsem úplně v lese", které adekvátně vystihuje mé pocity z různorodých situací. A ty situace se nějak množí. Čaj z ginkgo biloby mi vůbec nechutná, proto se domnívám, že s mou pamětí a vůbec se záhyby šedé kůry mozkové to už lepší nebude.
O to úsměvnější mi přišlo, když Tomáš Kočko komentoval název svého nejnovějšího alba, které je věnováno pohanskému bohu Velesu, ale taky odkazuje k místu, kde se děje vše magické. A deska je samozřejmě zelená. A naprosto úchvatná. I když s živým koncertem, na kterém jsme byly s Shining Sun tuto sobotu, se to přeci jen nedá srovnat. Na koncertě ožijete, koutky úst při prvních tónech div že nevyletí do stran, a vy jste najednou pryč. Kočkovic hudba je cestou ke kořenům, ke každé buňce těla, k jednotě. Vyhání chmury a rozechvívá skryté struny, které se rozeznívají hudbou nadpozemskou. Nádhera. Až si říkám, že vůbec nejsem hodna pouštět se do něčeho takového, jako je pár subjektivních pohledů na mou srdeční skupinu muzikantů. Tolik lásky a nadšení, to s vámi vždycky musí něco udělat.
A tak jsem se navrátila k sobě.
A opět hledám svou cestu v dálce a přemítám nad smyslem, který nejsem schopna vytvořit. Říjen je začarovaný měsíc. A tak i já čaruju a věřím, že třeba někdy, brzy, snad ... naleznu správnou bránu ke svému království. Protože probouzet se s touhou zase oči zavřít, co je to za život?!
Madame Melancholická je Stín, se kterým není třeba bojovat. Aspoň vidím ...
