Víkendujem
Někdy úplně stačí, když jedinou aktivitu vyžadující činností víkendu je vyfocení dvou fotek. Protože ty dvě fotky mohou shrnout všechno, co máte právě na srdci a na jazyku.
Jako třeba, že se vám během dvou volných dní, kecám, ve skutečnosti byly tři!, vůbec nic nechtělo dělat. Jako třeba, že jste teda nic nedělali. A je vám dobře, protože jste mohli vstávat až v deset. And nobody cares! Dospělej život má své výhody.
Dorazil mi balíček s další várkou psycho knih. A stejně jako minule mám chuť pustit se do všech najednou. Tak už jsem rozečetla dvě. A chtěla bych trochu okomentovat jednu takovou spíše pedagogickou, na kterou jsem si dělala zálusk už od hodin didaktiky, jen pořád nebyla na žebříčku priorit.
Tak tedy ... Respektovat a být respektován
Kniha je to chytrá. A zároveň velice vtipná. Nabízí tipy/přístupy/rady, jak jednat s dětmi, aby z nich vyrostly fajn lidi. Těší mě, že mnohé aplikuji tak nějak podvědomě, protože mi to připadá přirozené. Některé myšlenky jsem ještě neměla šanci vyzkoušet, ale věřím, že i ty budou fungovat. No a proč mám teda pocit, že je to kniha velice zábavná? Protože jsem si představila svou třídu 17 cvrčků, kde neexistuje šance, že by někdy mohlo být absolutní ticho/normální ticho/cokoliv, co se podobá tichému režimu. A představila jsem si dva klučíky, kteří i přes veškeré mé snahy o vysvětlení nedovedou pochopit, že urážet druhé není ok. A zamyslela jsem se nad tím, jak jim dle rad Knihy říkám: "Slyším sprostá slovíčka", "Vidím, že ubližujete spolužačce. Nelíbí se jí to. Bylo by vhodné s tím přestat", "Přála bych si, abychom se teď deset minut věnovali novým slovíčkům, a k tomu je zapotřebí ticho"
.
.
.
.
Míša to okomentoval pěkně. Že pokud takový přístup děti neznají z domova, tak s tím ve škole nemám šanci. No samozřejmě že nemám. V nejlepším případě si budou myslet, že paní učitelce už definitivně hráblo. Což by je mohlo zaskočit. Nicméně, za půl roku jsem se naučila jednu věc. Když se dětem nechce, tak mě dovedou dokonale ignorovat. Můžu se na hlavu stavět, ale víc jak jednou mi to stejně nepomůže. Totéž s použitím zvonečku. Totéž s originální hrou. Některým zkrátka nejde vysvětlit, že ubližovat druhým fyzicky/slovně je špatné. A pak mě drásá, když jim píšu poznámky, protože žádné zadostiučinění z toho fakt nemám. Mrzí mě to. A štve! Takhle to nechci. Člověk by s nima chtěl jednat jako s dospělýma, jenže ... oni na tu zodpovědnost nejsou připraveni. Mají pocit, že si mohou dovolit všechno. Na úkor ostatních.
Tak já jdu zas studovat Knihu, pořádně to promyslet, zítra vyzkoušet, nevzdávat se. Mám ty cvrčky ráda. A už teď vím, že v červnu si to pořádně obrečím.
No a konečně ty fotky :D
