Výkřik do prázdna
Nebaví mě to. A ne a ne a ne!
Neustále se ptám sama sebe: Co nejhoršího se může stát? A odpověď je: Neuděláš zkoušku. A to je konečná? Ne, není. Existuje opravný pokus. A co když ho nedám? Tak můžu zkoušku opakovat příští rok. A co když ji nedám? Druhý pokus. A když nevyjde? Skončím se školou. A co je na tom nejhorší? ... nejhorší na tom je, že bych zklamala asi sto padesát tisíc lidí kolem. Jak bych se cítila já? Jako kdyby mi spadl kámen ze srdce! Už teď vím, že titul pro mě vůbec nic neznamená. Takže ke škole přistupuji laxně.
Nesvedu to jen tak vzdát. Když si i Shining Sun myslí, že nejsem úplně blbá, tak to přeci nemůžu vzdát.
Ale dělat něco jen proto, abych nezklamala očekávání druhých ...
Jsem trapná. Je to jen jedna zkouška. A 400 slov, které musím napsat. Čili nic.
I tak mám pocit, že bych se raději učila vařit, šít, vyrábět šperky, židle a knihovny ... je to tím, že jsem líná a nezodpovědná anebo prostě jen blbá?
Proč se člověk musí rozhodovat TAK brzo, čemu zasvětí svůj život? Já chci být psycholog. Věděla jsem to už ve třinácti. A proč studuju angličtinu? Protože je to snazší. Chjo, proč jsem musela být takový zbabělec?! Jedno zbabělé rozhodnutí ... Abych to uvedla na pravou míru, mé představy o budoucím povolání byly jasné po několik let. Váhala jsem, měnila preference, ale stále se zamýšlela nad psychologií a angličtinou. Když přišel čas, zjistila jsem, co všechno se na masárně vyžaduje. Proto jsem se spokojila s 93 body tady doma. Challenge nebyla accepted. K mé nynější smůle. Třeba bych to ani nedala, kdo ví. Ale to vědomí, že jsem MOHLA ...
Nešlo by vrátit čas zpět? Prosím, prosím, Vesmíre.
Kdybych se rozhodovala dnes, zvažovala bych ještě dějiny umění. A k zlepšení angličtiny cestovala každé prázdniny dobrovolničit do zemí Třetího světa. Obklopila bych se krásnem a lidmi a jazyky by byly pouhou zálibou. Teď je to přesně naopak a já cítím, že je to špatně.
Si prostě nemůžu jen tak někam odjet. Školky musím do června odučit. Jedna smlouva si mě připoutala na dva roky. A když odjedu o prázdninách pryč, přijdu o studenty a co je podstatné, taky o peníze. Z čeho bych asi žila?!
Já nepotřebuji doktory, aby mi řekli, co dělat se svým zdravotním stavem, který je poslední dobou značně pofidérní. Nepotřebuji ani psychologa, aby mi osvětlil mé hloupé chování a nesrozumitelné výkřiky duše. Nepotřebuji dokonce ani kouče, který by mě mohl naučit, jak správně nasměrovat svou energii užitečným směrem. Já potřebuji někoho, kdo by mi řekl, CO mám dělat. Na co jsem dobrá, v jakém oboru se uživím a bude mě bavit.
Neexistuje akupunkturní bod, do kterého bych si mohla vrazit jehlu a konečně přestat věci řešit? Simple life je nad mé síly. Dělám si ho složitým sama a přes veškeré snahy změnit svůj nadmíru komplikovaný přístup selhávám. Dnes a denně.
Nějaké pochyby o tom, že MONA je ekvivalent pro trable?
