Vzpomínková
... ztracená myška ve vlastní hlavě ... sama opuštěná ... ve zvratcích osudu ... poražená ... vrátit se ke kořenům ... jako ten kůl ... polní myš ... najít samu sebe ... v sítích zaslepená ... s bolestí ... já=šedivá entita ... knoflík bez dírky. Opět jako prázdná krabička od sirek. Milována, přesto TAK sama. Madame Melancholická se dere na povrch. Vzdorovat nemá smysl, neboť Raci se přeci vyžívají v bolesti. Paradoxně pravdivé (6.10.2008)
Bojím se, ... že mi život proteče mezi prsty
... že nedokážu udělat nic, abych tomu zabránila
... že se mé snahy nezdaří
... že nedokážu žít svůj život
... že happy end je jenom klišé
... že optmismus je nedostatek informací
... že láska není smysl života
... že přestanu být dítětem (29.6.2008)
Jako korálek, který se zakutálel neznámo kam. Stejně ztracená. Bez naděje. Tak se i já čas od času cítím. Naštěstí mě najdou. Korálek zůstává mnohdy bez budoucnosti.
Padá na mě nostalgie a tíha povinností. Slečna je více dospělá než by si přála, než by si dokázala připustit. Pracuje. Musí. Odpočívá. Může.
A truchlivě se zamýšlí nad dny, které přicházejí jeden po druhém jako mraky nesoucí déšť. Zoufalství? Ne ne, jen lehce melancholická nálada. Sama ve své skořápce si už ani nesplétá své sny. Dostala všechno, co si kdy přála. Co teď?
Volnost. Svět plný možností.Svázanost. Nerozhodnost.
Přála bych si cítit se stále šťastně. Ale každá chvíle bez anděla mi šťastné chvilky krátí. Závislost zvláštního druhu. Potřebuji poznat nové lidi. Vymanit se z pout omrzelosti a znovu začít snít. Létat v oblacích a koupat se na vlnách fantasie. Chci cítit lásku každým pórem svého těla. Přeju si být obklopena lidmi. Novými lákavými podněty. Znovuobjevit své touhy. (28.6.2008)
Asi jsem šťastná. Nevím. Jediná emoce, která mnou cloumá, je smutek. Neptejte se z čeho. Sama nevím. Jen mi je pořád do breku. Nuda obestoupila všechny mé dny. Asi už mě nebaví život. Asi by to konečně chtělo pauzu ode všeho. Udělat si výlet. Do přírody. Sednout si někde k řece a pořádně se vybrečet. Nesnáším tyhle pitomé račí výkyvy nálad. Všechno se bortí. A mě už ani nebaví mít sny. Stejně jsou k ničemu. (31.5.2008)
Pročítám svůj papírový deník a usmívám se nad někdejšími zápisky. Poblázněná do Harryho Pottera. Snící o kariéře psychoterapeutky. Těšící se na první výlet na Britské ostrovy. Bezstarostná. Znuděná. Stejně naivní jako dnes. (1.3.2008)
Mé niterní rozpoložení se během uplynuvšího týdne měnilo jako aprílové počasí. Od zklamání, únavy, trpkosti, rozčilení až po nadšení a pocit nezničitelné spokojenosti. (9.2.2008)
Můj problém. Hmmm. Těžko definovat, jelikož sama netuším v čem spočívá. Začínám se odcizovat světu. Stávám se pomalu (ale jistě) apatickou vůči všem lidským podnětům. Štve mě spousta lidí. otřebuji pauzu. Od všeho a od nich. Od mluvících a myslících stvoření. Ode všech. Urovnat si myšlenky. Svobodně dýchat. Najít ztracenou rovnováhu. Snad meditovat. Být sama.
Chci číst knihy, které pro mě mají smysl. Chci poslouchat hudbu, která mě nabíjí. Chci psát verše a povídky, které dokáží zachytit kouzlo okamžiku a otevřít srdce čtenářů. Chci sportovat, hrát squash, volleybal a zase jezdit na kole, lyžovat a bruslit. Chci tancovat na opuštěné louce, mít rozevláté kadeře a smát se s lesními vílami. Chci se vznášet na vodě a cítit sílu živlu. Chci dělat věci, které mě naplní a uklidní. Chci vědět, jaké to jsou věci. Chci přestat plakat nad zmatkem mého nitra. Chci rozdmýchat oheň v mém zmrzlém srdci. Chci moc, když potřebuju pochopení? (27.1.2008)
Neustále si poletuju vzduchem, chvíli nahoře, chvíli dole. Právě dnes jsem nahoře. Kamča se mě ptala, proč to TAK řeším. Hanička povídala, že potřebuju pivko. Marťa říká, že si všechno zbytečně komplikuju.
Já vím, zřejmě začínám být otravná. Svými malichernými problémy zatěžuji okolí. Jenže jsem ještě nenašla pochopení. Někoho, kdo by mě chápal, kdo by mi pomohl najít ztracenou rovnováhu. Připadám si jako malé dítko na houpačce. Nahoru, dolů, nahoru, ...
Nestačí mi jen přátelské pokyvování hlavou. Teď potřebuji trochu více. Pochopit. Najít směr. Osvětlit mi mé jednání. Začínám se zase ztrácet sama v sobě. Co ve skutečnosti Mona chce? (21.1.2008)
Protože já vím, co chci a půjdu si za tím. Ať to stojí, co to stojí. Já psychologem BUDU. (27.2.2007)
Slzy jako stříbrné krůpěje rosy stékají po tvářích, ale bolest zůstává. A vrývá se hluboku, hluboko do srdce. Rozdírá ho na tisíce kousků, že skoro popadám dech. Jako by vě mně život umíral a plamen života zhasínal ... může se ještě rozžehnout? Dokáže to ještě? Dokážu to já?(23.12.2005)
Asi jsem dnes nebyla ve své kůži. Neměla jsem náladu se s nikým bavit, a proto jsem se taky vyjadřovala dost nevhodně. Tímto se omlouvám všem, kterým jsem způsobila jakoukoliv psychickou či jinou újmu. Nebylo to myšleno schválně. Já jen ... nemůžu mít každý den skvělý a usměvavý.
Zmítaly mnou rozporuplné emoce. Až jsem se sama divila, co se to se mnou děje. Obvykle se dokážu ovládat a usmívat se, i když mi do smíchu není, ale dneska ... to bylo takové zvláštní. Měla jsem chuť poslat všechny do pr*. Ale za pár minut, bych je všechny nejradši objímala a říkala jim, jak moc je mám ráda. A pak zase ten pocit "běžte pryč, chci být sama".
Samota může být hrozivá a tísnivá. Ale také příjemná a uklidňující. Tak se teďka cítím. Nejraději bych byla sama, někde pryč odsud, od civilizace.
Jak báječné by bylo sedět na písčité pláži zalité měsíční září a pozorovat rozbouřené moře omývající nedaleká skaliska. Jak báječné by bylo jen tak podřimovat na ratanové houpačce pod košatým dubem stojícím uprostřed louky a široko daleko nikdo. Jak báječné by bylo moci roztáhnout křídla a plachtit vzduchem, užívat si své nově nabyté svobody a pozorovat svět z ptačí perspektivy. Jak báječné by bylo ... kdyby se nám plnily i ty nejnemožnější sny (28.5.2006)
