Wendy

Petr Pan si uvnitř stále hraje,
i když duše jako víno zraje.
Obálka bez adresy, popsaný list,
váhám, co dalšího číst.
Pavoučí nožky, snovačky přání,
co dál bude, nemám zdání.
Schovaná v kleci, ruce v zeleni,
tužby a sny, ty nikdy nelení.
Pláču tklivě, kytara zpívá,
anděl na rovu se nehnutě dívá.
Slova bez zvuku a zvuk bez melodie,
bodláky nelžou - stále žije.
Do hlubin se nořím
a světe, div se, tvořím ...

Poesie je umění, které mě vždy doprovázelo životem. Někdy trochu násilně, někdy zcela přirozeně. Po dlouhých třech letech se má hlava naplnila obrazy a verše padaly pomyslným trychtýřem rovnou na papír ... přestože obyčejný verš, který nemám moc ráda, metaforické obrazy se mi moc líbí. Po tak dlouhé době to není zas až tak špatné. A má hlava je naplněna klidem, srdce se usmívá a odpočívá.

Co mě inspirovalo? Především báječná mikina, kterou jsem dostala od Myšáka k Vánocům. A život sám.