Where to go ...
Fajn. Prima. Takže za rok slavím půl padesátky. Což znamená, že nejspíš asi první třetinu svého života. Koukám kolem sebe a přemítám, jak s ním naložím.
Když mi byly tři, říkalo se o mně, že jsem "hajzlík na zabití" Zabíjela jsem broučky, trhala kytkám hlavičky, naprosto ignorovala ostatní a žila si ve svém světě.
Krátce před narozením SIS si mě babička vzala do parády. Šest týdnů do mě jako učitelka z mateřinek hučela svou představu vychovaného dítěte. Když jsem se po narození SIS vrátila domů, skoro nikdo mě nepoznal. Recitovala jsem básničky, zpívala písničky, poslouchala, chodila za ruku a byla prostě nejhodnější dítě na světě. Jo, stal se zázrak. Babička na piedestalu slávy. (Zlomili mýho ducha!)
Když mi bylo šest, poslušně jsem nastoupila do první třídy, kde jsem seděla ve třetí lavici vlevo s Martinem, který po roce odešel na zvláštní školu. Dávali mě za vzor třeťákům, protože jsem četla líp než oni. Plynule. Známky jsem měla ty nejlepší možné. A pořád jsem četla. Hrála si se sousedy.
Když mi bylo dvanáct, zažila jsem si docela krutý rok, kdy se se mnou nikdo nebavil. Zpětně bych ho označila za psychickou šikanu. Nějak jsem usoudila, že spisovatelka ze mě v dohledné době asi nebude, a tak jsem se rozhodla, že budu tlumočnice nebo psycholožka.
Se samýma jedničkama jsem ve čtrnácti odešla na gympl. Protože kam jinam, když jsem byla ten "šprt", že jo. V anglické třídě jsem přišla na to, že v porovnání s ostatními tlumočnice nikdy nebudu a upla jsem se k psychologii. Ve škole jsem se cítila dobře, protože má čtecí obsese konečně nepůsobila jako SARS. Pěstoval se individualismus. Rozdíly se uznávaly. Inteligence nebyla na obtíž.
V druháku mě mé nadšené dostalo mezi nejlepší angličtináře a tam jsem do konce svých středoškolských studií taky zůstala. Profesní ambice tedy opět začaly směřovat k tlumočnictví a překladatelství.
Rozhodování ve čtvrťáku bylo jasné. Přes brněnské téespéčka bych nikdy neprošla (hold ta matika!) a život mimo rodnou hroudu by asi nebyl nejlevnější, tak jsem zakotvila s velkým překvapením na kombinaci mého dream language se španělštinou (story o tom, jak jsem se učila španělsky a haluzácky dala přijímačky a haluzácky odstátnicovala a teď se o tom stydím mluvit, je velmi známý joke mezi přáteli).
Takže jsem v devatenácti nastoupila na půdu své nynější alma mater a těšila se, že se má angličtina povznese do nebeských výšin a já budu už brzy překládat pro Odeon. Ha ha ha! Víte, když máte angličtinu šest hodin týdně a prakticky neustále konverzujete, a pak je najednou váš speaking time omezen na ztěží dvě věty týdně, to s vrozeným entusiasmem opravdu něco udělá. Umírala jsem. Už jsem si zvykla. A je jen moje vina, že nedělám nic proti. Otupilo mě to. Ztratila jsem iluze (co se lásky, školy i práce týče). Vypěstovala si vysoký level prokrastinace.
Mám jeden papír v modrých deskách. Před sebou vidinu druhého. Pracovala jsem s knížkama a moc mě to bavilo. Nějak jsem se dostala k učení, což jsem nikdy, NIKDY dělat nechtěla a chytlo mě to ještě víc. Tak jsem u toho zůstala a začala učit víc a víc. Přidala si školky, zkoušela španělštinu. Stala se odpůrcem Callanovky, firemních kurzů a kurzů pro velké množství studentů. Má práce mě baví. Jo, baví. Jen si říkám, že to není úplně ono.
A teď, když už bych měla vědět, co chci v životě dělat, čím se živit, mě napadají samé revolucionářské myšlenky. Ještě před rokem jsem nechtěla do státního sektoru. Teď mě základka láká (to ta Stela :o). Bývala jsem proti Montessori, aniž bych pořádně věděla, o co v ní jde. Teď jsem z této metodologie naprosto unešená. Strašně moc bych chtěla dělat věci jinak, ale nemám se čeho chytit. Chtěla bych si zažít, jak to v montessori vypadá. Podívat se, jak se to dá dělat JINAK.
Co vlastně chci?
Chci být šťastná a milovat to, co dělám. Chci pracovat s lidma a nejlépe s předškolními dětmi. Chci inspirovat, předávat entusiasmus, podporovat kreativitu a samostatné myšlení. Chci sdílet to, co mám ráda. Chci být obklopena úsměvy, knihami, tancem, hudbou, pastelkami.
Co nepotřebuju?
Vydělávat závratné sumy. Mít šuplík plný lejster se speciálním glejtem, které o mně říkají jen to, že mám nebetyčnou trpělivost a umím žít podle pravidel. Stres. Blbý lidi. Televizi.
A teď co s tím. Mám před sebou poslední semestr. Pak půlrok v Británii. Pak půlrok na sepsání diplomky, jejíž význam je asi tak důležitý jako prázdnej obal od čokolády, co se na mě provokativně kouká. A pak státnice. A třeba titul, po kterým celá má family prahne, neboť "titul rovná se jízdenka do lepšího života plného větších možností". Největší dojeb na tom je, že kdybych nakonec opravdu chtěla učit na základce, neobejdu se bez něj.
Aaaaa, prostě crossroad and where to go now?!
