Z deníku zničené lektorky
Můj milý deníčku,
včera jsem se opět přesvědčila, že nejspíše oplývám absolutní trpělivostí a že jsem si vypěstovala umělý úsměv. Davi pořád nechápe, jak můžu se svým flegmatismem přežít, ale já jsem za něj ráda. Bez něj bych včera nejspíš vyletěla z kůže a dnes, při hodině s 11letou slečnu opět.
Učit je umění. Fakt, že mě někteří vůbec neposlouchají, už mě netrápí. Že si nic nepamatují je mi jedno. Že se mě ptají stokrát za hodinu na stejnou věc mi nevadilo nikdy a dokonce mě snad těší to pořád dokola opakovat. Ale to malé drzé stvoření, které se zakryje za listem papíru,huhlá si pod nosem a vrtá se v zubech - to bych s touhou novopečených milenců klepla po hlavě něčím hodně tvrdým. Mám děti ráda. Děti milují mě. Ale to neznamená, že je čas od času nemůžu nenávidět.
Můj milý deníčku,
děkuji za středu, kdy mám paní I.a I. A ještě více ti děkuji za čtvrtek, kdy se uvidím s M. To mám totiž dojem, že mě Vesmír má rád.
