Zase zrz
Mám nové vlasy. Nejsem si zatím jistá, jestli mi sluší nebo jen chci, aby mi slušely, ale to se poddá. Až je párkrát umyju, mrkvová zrz trochu sleze a budu zase vypadat přirozeně. Nebo aspoň budit dojem přirozenosti. Vždycky mě pobaví, když si někdo myslí, že jsem přírodní zrzka. Nene, to je henna, ta dělá zázraky. Tentokrát jsem ale šla ke kadeřnici, nechala tam sedmnáct stovek a odnesla si novou hlavu. A asi jo, je to hezký. Líbí se mi to. Po umytí určitě ještě víc.
Když jsem seděla v "čekárně" s ručníkem na hlavě a ne a ne se začíst do sedmého dílu Řek Londýna, protože mě rušily řeči o tření žab (!) a o tom, že si paní z Turecka dovezla jen šátek a čaj s kardamonem, který je prý dobrý na srdce, tak v tu dobu jsem přemítala nad tím, kdy naposledy jsem vlastně u kadeřnice byla. A dopočítala jsem se k roku 2015, kdy jsem se sestěhovala s mým drahým skoro-mužem a končila magistra. Už spolu bydlíme víc než čtyři roky. A na podzim oslavíme šesté výročí. Co mě k tomu napadá? Že hypotetická Sára mohla být teď čtyřletá...
A přesně proto nepíšu. Nedovedu se s tím srovnat. Zrušila jsem facebook, protože jsem přestala zvládat svatební oznámení a fotky miminek. Zminimalizovala kontakty s přáteli. Mám ještě nějaké? A uzamkla se mezi hory knih, které mi už (doslova!) padají na hlavu. Kdybych měla společenskej život, tak bych teď v sprnu neměla načteno 57 knih, že. A víte co? Já mám z toho fakt radost. Je to totiž ještě jedna z mála věcí, ktere mi tu radost umí navodit.
Únor byl klíčovej měsíc. Stálo nás to "jen" osmnáct tisíc, protože se to nepovedlo. Dva dny jsem proležela v posteli a brečela. A pak, jako kdyby se vůbec nic nestalo, se život zase rozběhl. Jenže se nevrátil do stejných kolejí. Tehdy jsem to tak nevnímala, ale když se teď podívám zpět, vidím velký špatný. Něco se ve mně zlomilo.
A pak přišly třicáté narozeniny. Nejvíc mě asi bolí ty nenaplněné představy. Měla jsem za to, že můj sen je nenáročný. Že chci úplně obyčejnou věc.
Se s tím smiř, holka. Jiné to nebude. Musíš si vystačit s 22 dětma, které ti tak rády říkají, že jsi úplně nejlepšejší pančelka.
A tak nějak teda žiju. Střídají se u mě stavy enormně pozitivního myšlení, kdy jsem přesvědčená o tom, že si dovedu vytvořit krásnej, naplněnej život plný cestování, se stavy, které snad ani popsat nejdou. Je to prázdno. Všude kolem a vtahuje vás do sebe. A zároveň uvnitř, roztahuje se a všechno pohlcuje. Není to tma, je to prostě absence všeho.
Ostrůvek světla? Moje kotva, která mě drží v realitě? Můj skoro-muž.
Spadnout je tak strašně moc jednoduché.
