Ze života těžké prokrastinátorky
Nemusím vám tady vypisovat, jak strašlivě strašlivá jsem prokrastinátorka, neb má pravidelná slova o mnohém vypovídají. (než by něco pořádného dělala, raději zase datluje nesmysly) Proto mě pobavilo, že jsem k narozeninám dostala Konec prokrastinace od Petra Ludwiga (respektive od Pavla :o) A hned večer po oslavě jsem se do toho dala. Šedesát stran padlo jako nic. A před chvílí jsem bílou čtvercovou knihu plnou "naivních" ilustrací dočetla.
Mám ráda obrázky a jednoduché popisky, které shrnují problematiku kapitoly/lekce/whatever. Mám ráda kreativní/sebe poznávací úkoly. Mám ráda příběhy ze života autora, které dělají z knihy o seberozvoji uvěřitelné rady. A jsem ráda, že autor používal poznámky pod čarou a pro odkazy na knihy si vyhradil pár stran v závěru - nechápu ty, kteří poznámky a zdroje míchají dohromady a nasází je na konec publikace. To jako vážně někdo listuje během čtení, aby se podíval, co chtěl autor říct?! (Konkrétně mluvím o anglické verzi Kostičasu ... sorry, Sam, fakt jsem na to neměla sílu!)
Konec prokrastinace mi život nejspíš nezmění. Jsem lemra líná extra ultra. Podle Ludwigova názvosloví mám nejspíš sbírku křečků a hodně líného slona. Ale ne, nebudu se podceňovat ... ve skutečnosti jsem na tom docela dobře. Jediné, co ZATÍM nesvedu, je užívat si každodenní sport. Za prvé proto, že se nehýbu a už vůbec ne každý den, a za druhé, E.A. Poe psal o mně, když zmiňoval Lenoru. Já se zkrátka nedovedu věnovat něčemu, co mi způsobuje utrpení (to si myslím dnes, za týden si budu myslet zas něco jiného a vůbec mi to nepřijde divné).
V knize je spousta myšlenek, které znám. Přeci jen nejsem na poli self-help žádný začátečník. A čtu psychologii, trochu filosofii, žejo. Našly se tam dvě myšlenky, které jsem si musela podtrhnout, protože dokonale rezonují s mým přesvědčením. 1) není třeba mít vždy na všechno svůj názor, kor když v dané oblasti nejsme dostatečně vzdělaní/informovaní - taky míváte pocit, že se od vás vyžaduje vyjádření ke všemu možnému? Asi je společensky trapné nevědět, kdo je náš předseda vlády, ale nevyhlásila Luci letos konec pocitu trapnosti? :D Who cares ... ? Stejně tam na tom zlatém bidle dlouho nepobude. Tak proč se mám cítit trapně, že něco nevím. Copak jsem wikipedie?
2) naše kultura nás mylně učí, že selhání je něco špatného ... jakožto lektor samozřejmě vím, že dělat chyby je v pořádku a své studenty za to nepeskuju, spíše se je snažím chyby naučit rozpoznat a opravit, aniž bych do toho musela sama zasahovat. No ale pořád to nedovedu praktikovat na svůj život. Když někomu vyprávím o svých bakalářských studiích, vždycky se zadrhnu u obhajoby práce. A přitom "ta trapná skutečnost", že jsem práci neobhájila a musela tak rok prodlužovat, mi umožnila nasbírat množství učitelských zkušeností, díky kterým jsem teď na pohovorech za perspektivní lektorku. Hledat v negativních situacích to dobré nestojí moc úsilí.
Tak jsem si svědomitě sepsala seznam svých kladných a záporných vlastností, své osobní úspěchy (včetně téměř desetiletého datlování na blog), motivující činnosti, buzer-lístek a todo-today list na zítra.
A jelikož jsou prázdniny, čtu česky (když nepočítám druhý díl Flavie de Luce) :o) Je čas vyhrabat své resty z krabic.
