žiju
Usoudila jsem, že svět nepotřebuje vědět a JÁ nepotřebuji, aby svět věděl, že jsem nejspíš psychopat a magor. Navíc ty moje depkoidní články stejně nikoho nebaví číst (což nikomu nevyčítám, protože mě by to taky nebavilo). Papírový deník je stejně dobrý jako internetový. Až mi bude líp (jestli), tak vám zase napíšu něco veselého, vtipného a povzbudivého. Teď mě bohužel nic takového nenapadá.
Když nás Pavel včera vezl domů, do auta narážela hustá smogová mlha. Cítila jsem se strašně moc fajn. Napadlo mě totiž, jaké by to bylo z té mlhy už nikdy nevyjet. Ztratit se v ní. Odpoutat se od vlastního těla. Nechat všechno za sebou. A bez posledního sbohem odejít. Ta představa mě neskutečně uklidňovala. A já se cítila bezpečně. Jen ticho a tma a nic.
Chci, aby to skončilo. Všechny ty negativní pocity, které mě nutí smýšlet takhle. Teda doufám, že to chci. Jestli to má na svědomí Rak ve mně, tak teda děkuji ... úplně by mi stačilo být romantickým empatikem. Ale mince má vždy dvě strany, že.
Netřeba říkat, že jsem ze včerejších plánů stihla jen ty přípravy do školky ... vezmu si příklad ze slečny Stely ... odstřihnu se od světa, přečtu co musím, v úterů půjdu do kina a přežiju další týden. Protože se to očekává.
