Aby život nebyl nudný
Čtu Ženy, které jedí za svitu Luny od Anity Johnston. Už od rána. V poledne jsem chtěla začít s učením na pondělní test. Druhý pokus. Jsou přesně čtyři hodiny ...
Jsem na straně 180 a už vím, proč mám tááákovouhle chuť teď sníst cokoliv, co mi padne pod ruku. Teda, já to věděla i předtím. Ale teď toho vím ještě mnohem více. Je velice zajímavé, jak snadné je zaměnit emocionální hlad za fyzický. A já dokonce vím, CO si kompenzuju. Jenže povznést se nad svůj pocit naprosté neschopnosti, respektive nad pocit strachu, že někdo přijde na to, jak jsem neschopná, je v tuto chvíli prakticky nemožné.
A teď chci zaútočit na ledničku proto, že se chci vyhnout učení. Až si tu zmrzlinu dám, budu mít výčitky svědomí, jak jsem nechopná to vydržet, jak slabou vůli mám. Není parádní, jak dokonale si umím své problémy pojmenovat? Proč se tomu prostě nevyhnu? Proč se nedovedu ovládnout a jít se učit? Ocituji vám příběh z knihy.
"Představte si samy sebe, jak stojíte v dešti na břehu rozbouřené řeky. Náhle se vodou nasáklý a podemletý břeh utrhne. Spadnete do řeky, strhne vás proud vody, která se pod vámi zuřivě zmítá. Veškeré vaše úsilí udržet se nad vodou je marné a vy se topíte. Náhodou kolem vás proplouvá velká kláda, vy se jí zachytíte a pevně se držíte. Kláda vám pomůže držet hlavu nad vodou a zachrání vám život. Spolu s kládou jste unášeny proudem, až se nakonec dostanete na místo, kde už je voda klidná. Tam v dálce spatříte břeh řeky a pokoušíte se k němu doplavat. Ale nedaří se vám to, protože se stále jednou rukou pevně držíte klády a plavat můžete jen pomocí té druhé. Jak ironické! Právě ta kláda, která vám zachránila život, vám teď překáží v tom dostat se tam, kam chcete. Na břehu řeky stojí lidé, kteří sledují, jak zápasíte, a volají na vás: "Pusť se té klády!" Ale vy to nedokážete udělat, protože si nevěříte, že budete schopné doplavat až ke břehu."
Mé nálety na cokoliv, co se dá sníst (=kláda) vytěsňují z hlavy myšlenky na problémy, které by se měly vyřešit. Zaplňují to místo uvnitř, které by se jinak naplnilo strachem. Jak snadné. A hloupé.
Mamka si myslí, že se ze mě stává hypochondr. Jen proto, že jsem na její návrh, abych si vzala něco na svůj kašel, odvětila, že potlačit symptomy neznamená vyřešit příčinu. Zeptala se mě, jaká je tedy příčina a já odpověděla, že ty dvě besídky, které mě čekají a pondělní opravný test. Prý jsem přecitlivělá. Úhel pohledu. Spíše se jen neumím vyrovnat se svým strachem, že se ukáže, že na to nemám a dopadne to všechno katastrofálně.
To, že si myslím, že jsem nekompetentní, nezměním ze dne na den. Úspěch vidím v tom, že jsem si konečně přiznala, čeho se skutečně bojím. Otázkou je, jestli je řešení zbavit se toho pocitu (je to pravdivý pocit? nebo iluze?), anebo udělat něco proto, abych byla schopnější (jsem? nejsem? jenom si myslím, že nejsem?). Hodil by se mi názor někoho neznámého, kdo by mi řekl, jak to ve skutečnosti mám, protože to sama nedovedu zhodnotit. A stejně tak přátelé, kteří budou vždy ovlivněni vztahem ke mně. A kdyby mi ten někdo řekl "Ano, fakt jsi naprosto neschopná" to bych pak jako snědla slona?!
No nebyl by život nudný, kdybychom neřešili takové krávoviny?
Možná mi jako motivace (k přípravě na pondělí) poslouží otázka číslo 12, která je o psychologickém přístupu k literatuře. Dostatečně zajímavé, nicméně taky nebezpečné, protože mi bude připomínat, že jsem stále nedočetla Knihu, kde se to Jungem jenom hemží. Chjo! No dovedete si představit, že bych já studovala psychologii?! Čím déle se jí zabývám, tím více je mi jasné, že by to opravdu nešlo. It would drive me crazy in a few days!!! Definitely :D Sebezpoznávání je cesta trnitá, během které člověk musí nutně dospět k přesvědčení, že se úplně zbláznil. Pocit ale netrvá dlouho. Sice se během hledání vrací, ale při objevení dalšího dílku do nekonečné mozaiky je vám jasné, že trocha toho šílenství není vůbec škodlivá.
Za čtvrt hoďky pět. Tak akorát čas na přípravu maté, snězení něčeho zdravějšího než DELI a Toffo bonbónů a hurá na to!
