Howgh
Upozornění před začtením
Jsem v rozjímací, lehce melancholické, značně sebekritické, hodně přemýšlející náladě. Od toho se odvíjí náboj textu. Všeobjímající destrukce. Have fun!
Pár týdnů nazpět jsem četla vtipný článek o typických rysech studenta angličtiny. Nejvíce jsem se smála u věty, která říkala, že "postavit své životní rozhodnutí na tom, že člověk miluje knihy, asi nebyl nejlepší nápad." Ono to vůbec není vtipné, když si uvědomíte, že je to setsakramentsky pravdivé. Rozhodla jsem se pro anglický jazyk a literaturu, protože mám ráda angličtinu a knihy. Že mě to třeba vůbec neuživí mi bylo úplně jedno, protože pursue your dream je jediná cesta ke štastnému životu, že jo.
Takže teďka koukám kolem sebe a vidím kamarády a známé, kteří vystudovali finance a dneska s nima pracujou, vystudovali právo a dneska jsou právníky, vystudovali architekturu a navrhujou domy, chtěli být doktory a taky že jsou, ti více techničtí jsou inženýři a programujou. A já si čtu a učím se jazyky a v dálce vidím sen o jazykové škole, která když nebude mít dost studentů, tak mě asi stáhne ke dnu. Do státního sektoru jít nemůžu, protože místo učitelství studuju filologii. Dneska už vím, že to nebyl dobrej nápad, ale půl roku před státnicema s tím člověk asi moc neudělá. Jo já vím, baví mě to, tak na co si stěžuju, že? Jdu za svým snem ...
Mé obavy jsou nepodložené. Vycházím totiž z toho, že jsem děsně bídný teacher, což by vám mí studenti s velkou pravděpodobností vyvrátili. Ok, tak to trochu upravíme. Jsem skvělá učitelka! Ale jsem nemožný student. Pořád neumím dost na to, abych se cítila dostatečně kompetentní k tomu, co mám tak moc ráda. A to je ten největší problém. Otázkou je, zda-li jsem vůbec schopna si připustit, že je to už akorát nebo si budu doživotně myslet, že je pořád ještě příliš brzy na to, abych mohla být učitelem někomu dalšímu.
Mám pocit, že učit by měl až ten, co má za sebou spoustu let životních zkušeností. Nějaký hodný dědeček nebo babička.
Kdybych nestudovala angličtinu, věnovala bych se psychologii. Po všech těch mých psycho kecech si myslím, že bych ve cvokhausu skončila ještě před státnicema. Není přehnané sebanalyzování nemoc, kterou bych si mohla připsat do svého chorobopisu?
Takže tak. Mám se skvěle, i když nálada článku vypovídá o něčem jiném. S knížkou a hrnkem čaje v ruce se nemůžu mít špatně. Já - nikdy! A tak se náš malý sociopat učí španělsky na Duolingu (už si pěstuju závislost) místo toho, aby se sešel se Španělkou Annou, která si ale stejně chce povídat anglicky. Já už ale fakt nevím, o čem si s těma lidma povídat. Nejradši bych se stala Indiánem a mluvila jen tehdy, když bych měla opravdu co říct. Howgh.
