Jak se nepřestávám kochat

Rostou narcisy. A taky krokusy a sněženky. Nepamatuju se, že by mě to kdy dojalo. Prostě jedu autobusem, dívám se přes špinavý sklo ven a rozněžním se při pohledu na barevný kytky. V ruce tyčinku brownie, která už po prvním kousnutí oznamuje, že další čokolády nebude třeba. Sladký. Možná až příliš. Na klíně batoh s nákupem. Dvě krabice kapesníků, protože running nose je má chronická diagnóza na ostrovech. Čokoláda, oříšky, něco málo (hodně) zeleniny, jogurty (přestože je doma nejím, ale tady jsou levné, a kdo by odolal citronovému mousse, že?) a skutečné jídlo, které někdy třeba uvařím. Už tři dny plánuju špenátové lasagne. Takže jsem si k obědu dala kupovaný sandwich (vůbec první tady), který byl tak slaný, že už žádný další nebude. Ne v dohledné době.

Rozečetla jsem England: 1000 Things You Need to Know od Nicholase Hobbesse. Hard cover, 450 stran, velezábava, inspirace, vědomosti. Těším se na reakce studentů, až jim předložím kulturní okénka. Z fotek, které mám, se dá vytvořit tolik věcí. a každý student angličtiny by měl vědět, jak vypadá vřesoviště.

Byla jsem na dalším výletě. Vlakem do Hebden Bridge, odtama pěškochodem přes vřesoviště do Haworthu, do tearoomu na cream tea, autobusem do Keighley [kífli] a vlakem zpět do Leedsu. Tůra přes kopce a vřesy mě jen utvrdila v mé lásce k britské přírodě. Kdybych byla Emily Brontë, tak bych sice nejspíš umrzla a inspirace by odletěla někam k Lake District, ale vyhlídkou bych se kochala taky.

Je to tady JINÉ, a proto krásné. Když koukáte každý den na červenobílé paneláky a největší kus zeleně je trávník před popelnicema, připadají vám dokonalé i stejnostejné řadovky z červených cihel. Protože jsou neokoukané. A jak jsem řekla, jiné. Anebo je to tím, že je v člověku zabudované spojení s přírodou, které ho táhne do polí, a při pohledu na všechno kolem tělo vyplavuje velké množství oxitocinu/serotoninu/endorfinů/whatever (prostě ten happy hormon, co vám na obličeji vykouzlí debil-sonrisa). Miluju to tady. Naprosto maximálně. A čím víc si tady zvykám, čím víc se bavím s lidma a je mi skutečně fajn a nesmutním, tím víc se těším domů, až mě obejme Beloved, s přáteli budeme umírat smíchy nad kvalitním zelených čajem a vodárnou, se studenty společně dospějeme k mnoha aha-momentům a pustím se zase do všeho toho, co tady moc realizovat nejde.

Jsem na ostrovech zhruba měsíc a půl, což je moc krátká doba na nějaké soudy. I tak si myslím, že můžu říct, že čím víc to miluju tady, tím víc si jsem jistá, že patřím domů, do České republiky. Možná proto, že si chci zachovat ten realitou nepříliš zasažený, zidealizovaný obraz Spojeného království. Když je něčeho příliš, tak se toho vždycky přejí (Galaxy is the only exception!).

(Brontë Country)