Koupelnové blues
Jsem tak trochu zbabělec, který se schovává za své barevné punčochy a falešné úsměvy, kterým ale sám věří. Snažím se žít svůj dokonalý život a přitom potlačuji neviditelné slzy, které brázdí aortu pukajícího kamene kdesi uvnitř hrudi. Všechno je jak má být. Ale já jsem Mona. Problém, trable, nesnáz. Nic prostě nemůže být takové, jaké bych to chtěla.
Dokud nenajdu své ztracené já v Indii, budu donekonečna hledat střípky mozaiky, které by mi pověděly, co že je to ta pravda/smysl všeho/spokojenost. Občas se ptám sama sebe, jestli si jen na něco nehraju, nesnažím se udělat zajímavou, ale ... ono to vážně bolí. Všechny ztracené iluze, zmařené sny a zavádějící představy, které si tvořím dnes a denně, ačkoliv všechno je vlastně úplně jinak a já to stále nedokážu pochopit.
Ve své samotě toužím po pouštích, po Indii, po ztracení se v davu neznámých lidí, po dálkách, po cizině, po změně.
Ve vztahu toužím po blízkosti. Věčné, neustálé, dokazované. Jsem příšerná partnerka, protože mi nikdy nestačí to, co mám. Potřebuji slyšet, cítit a vidět, že jsem střed galaxie pro jediného člověka. A potřebuji o tom být přesvědčována neustále. A proto jsem příšerná. Nikdo se mnou nebude takhle jednat.
A tak si zazpívám své koupelnové blues a zítra zas nasadím masku úsměvu, aby byl svět takový, jaký být má. Přece nebudu dělat problémy. Můžu si hrát na skromnou a obětavou. Můžu si hrát. Jen bych někdy chtěla vyhrát. Své sny. Své potřeby. Své jistoty.
Jednou třeba svět bude vypadat jako ten můj ...
