Komentáře: Koupelnové blues
Jsem tak trochu zbabělec, který se schovává za své barevné punčochy a falešné úsměvy, kterým ale sám věří. Snažím se žít svůj dokonalý život a přitom potlačuji neviditelné slzy, které brázdí aortu pukajícího kamene... [celý příspěvek]
Web | Stela
13.11.2010 10:56
Když jsem poprvé četla tento článek, bylo to asi ve čtvrtek, nevěděla jsem, jak ti jej okomentovat. Nenapsala jsem tedy nic. Nejspíše jsem ani neměla co říct... To byl čtvrtek = den velké Stelinčiny spokojenosti - zamluvené téma diplomky, jeden prospaný seminář, punč se Sluníčkem atd.
Po pátku cele věnovaném školním povinnostem a se dvěma týdny přeplněnými referáty a prezentacemi před sebou se i do Stelinčina srdce opětovně vkrádá touha utéct pryč. Lístek s napsanými odjezdy do Aix-en-Provence „pálí v kapse“, myšlenky se toulají mezi podzimně zbarvenými vinicemi a po malých kamenných městečkách s poklidnou středomořskou atmosférou. Ty máš Indii, já Provence... každá chceme někde najít své ztracené Já, dosáhnout duševní rovnováhy, uspořádat si myšlenky a priority... Ono to mezi tím vším vysokoškolským shonem totiž dost dobře nejde. Je třeba někam se schovat a vědět, že se na nás (po případném návratu) nesvalí hromady problémů. Jenže... (všímáš si, že je tady vždycky nějaké „jenže“?) proč to v knihách a ve filmech jde tak v klidu? Sbalit se, dát na rok v práci výpověď, rozejít se v pohodě s chlapem... a zmizet... Chce to jenom odvahu a vůli, nebo je k tomu nutné mít chápavého muže a úžasného šéfa, kteří na tebe budou čekat i po tom roce (dvou, sedmi) s otevřenou náručí...? Nevím, asi je třeba si to vyzkoušet, nabít si hubu (a nebo taky ne) a pak o tom psát ty skvělé knihy a točit úžasné filmy ve stylu Eat, Pray, Love. Mimochodem ti ten snímek vřele doporučuju, já jej v poslední době považuju za svůj nejoblíbenější :)))
Mucha suerte, cariña... ;)
