Maskovaná
Snažím se definovat šťastný život. Už zase. Bylo mi totiž řečeno, že "dát si" děti jako smysl života není úplně chytré rozhodnutí. Až jim bude dvacet, rozprchnou se z domu a co mi zbyde?
Nevím teda, proč bych měla řešit, co bude za dvacet let. Především proto, že vím, jak moc se mé touhy a sny mění. A jsem si jistá, že až dělí vyletí z hnízda, najdu svůj smysl zase v něčem jiném. Ale teď, v tento sobotní den (kdy si konečně pořídím raketu na badminton a především Lucčino první miminko Všemi dary obdarovanou, ale než se vydáme na nákupy, budu ležet na gauči s knížkama a mastnou hlavou a hledat smysl života v další z tisíců psychologických publikací), stejně jako několik předchozích let už od mých dvanáctých narozenin, vidím smysl života jen v jednom.
Má mysl je jako v úzkém tunelu. Žádné odbočky. Pouze jediný směr.
A strach a pochyby a nevíra a bolest ...
Z frustrace se rodí deprivace. Dalším stádiem je ... radši na to ani nemyslet.
A pak všichni ti kamarádi, kteří to se mnou myslí dobře a já vím, že myslí, ALE když vám někdo řekne "hlavně nemysli na růžového slona", na co asi budete myslet?! A tak když od všech svých milovaných slyším "hlavně na to nemysli" "máš to jen v hlavě" "soustřeď se na jiné věci, které tě naplňují", říkám si, CO je se mnou špatně, když nevím, JAK to mám provést. Jak na to nemyslet. A vždycky se samozřejmě objeví někdo extrémně chytrý, kdo mi řekne "vždyť je ti TEPRVE 27, máš ještě TOLIK času před sebou, není kam spěchat" ... v tu chvíli se ve mně spouští vražedný mód a já přehodnocuju vztah s danou osobou. To mě tak málo zná?!
Mona a děti - dvě strany téže mince. Ví každý. Ví opravdu každý, kdo umí trochu naslouchat.
A tak hledám nový smysl života. Něco víc reálného, splnitelného, v budoucnosti, která je na dosah ruky. Důvod, proč a pro co dýchat. A ať hledám, jak hledám, ze zákoutí mé mysli se nic nevynořuje. Protože jak přebít něco, v co jste věřili 15 let? Jak se smířit s představou, že to třeba nikdy nebude?
Life is a struggle when you are a muggle ... no magic, no miracles. And the feeling "I do not belong to this world anymore" is back again.
A přitom se směju a bavím a učím a miluju a hraju si ... a když si dovolím zastavit a podívat se dovnitř jako třeba dnes, teď, všechno se to vynoří a snaží se mě to potopit. Copak si můžu dovolit odhodit masku života?
