Komentáře: Maskovaná
Snažím se definovat šťastný život. Už zase. Bylo mi totiž řečeno, že "dát si" děti jako smysl života není úplně chytré rozhodnutí. Až jim bude dvacet, rozprchnou se z domu a co mi zbyde? Nevím teda, proč bych měla... [celý příspěvek]
Sim
06.11.2016 19:28
Ali, děkuji za pozvání (to spácháme) :) Já teda pořád doufám, že tam jednou taky nějak dojdu. Jen si to přeju už strašně moc dlouho a začíná to na mě trochu násilněji doléhat.
Alena
06.11.2016 16:39
Ahojky milá moja, věz, že podobnými chmury jsem se trápívala taky. A kolikrát si i po večerech poplakala do polštáře...Nicméně mám takovou zkušenost, že pokud něco v životě opravdu upřímně chceš, je to tvé vnitřní veliké přání, život tě k tomu nakonec dostrká :-) Sice pár oklikama, ale nakonec na ty okliky budeš pak třeba vzpomínat i ráda a s nostalgií... Opatruj se a přijď někdy na čaj ;-) pa, A.
Sim
05.11.2016 22:48
Anet, děkuji za milá slova ;) Taky jsem zrovna otevřela okno, třeba něco odletí pryč, kdo ví. Doufám, že si brzy budeš moci přečíst něco pozitivnějšího. (občas bývám i vtipná) Teď se snažím o smíření, jen to asi bude trochu delší proces.
Milá Slečno, sedím tu u otevřeného okna a nějak jsem se začetla do tvých řádků. Tvůj blog jako příběh po kouscích z tvých týdnů. Vlítlo sem ke mně trochu chmur, představivosti, přání... Mám trochu zvláštní pocit, že vstupuju do tvého vnitřního prostoru, tak upřímného a otevřeného, že mě vtahuje dovnitř, hned s tebou začínám cítit a fandit ti, ale zároveň nechci být tichý "slídil", který přichází nepozván. Tak ti píšu, že se mi tvůj blog moc líbí a že mi je líto, že teď asi prožíváš těžké období. Jestli souhlasíš, ráda se sem vrátím a budu číst víc...:)
Měj se hezky, Aneta L.
denik terapeutky.cz
