Motivation in motion or vice versa?
Kdyby se přestala vyrábět čokoláda, svět by byl plný psychických trosek. Zrovna jsem jednu dojedla. Otázka několika minut. Bez snídaně, bez vyhlídky oběda a bez večeře. Netrápím se, vážně ne. Nedržím hladovku. Jen nemůžu jíst. Asi jako na jaře 2007. A před tím, když mi bylo čerstvých 14. Smutek jsem asi ještě nevyhnala, cítím se ale mnohem lépe. A čím to?
Seděla jsem v parku na trávě a četla si Nikdykde. Lezli po mně mravenci, vítr šuměl ve větvích, slunci mi pařilo do zad. A já se toulala Podlondýnem. Chvíli jsem naslouchala šepotu v listoví, chvíli nastavovala tvář slunci, chvíli pozorovala hemžení mravenců. Vnímala jsem všechno kolem sebe a neexistovalo nic jiného než TEĎ.
Zbytečně se zaobírám hledáním svého já, které je prostě ... tady. Může vnímat, může cítit, může prožívat. Mé já je teď spokojené. A není to čokoládou. Dívám se na Mamma mia! a zpívám si spolu s mou milovanou Meryl Streep, nejkrásnější ženou pod sluncem. Ležím v pyžamu na koberci, zírám na dno prázdného hrnku a užívám si božský klid. Ticho (jaké jen v paneláku může být), samotu, žádné "musím"
A proč se mám tak báječně? Protože jsem včera byla na srazu s gymplem. Bylo nás 7. Už hodně hodně dlouho jsem se nezasmála tak jako včera. Roman a kluci z vedlejší třídy, kteří se tam taky mihli, umí vyprávět naprosto nepřekonatelným způsobem. Škoda, že se takoví kluci kolem mě nevyskytují. Svět by byl hned barevnější. Stírala jsem z očí slzy smíchu. A vůbec ... tolik motivace! Jak úspěšní jsou a spokojení! Jejich štěstí naplňovalo štěstím mě. Marcy sice říkala, že mé štěstí by nemělo být závislé na štěstí druhých, ale ... hmmm ... má pravdu, ne že ne. Chápu moc dobře, jak to myslela. Jen se s tím nedovedu ztotožnit. Připadá mi, jako by to bylo proti mé podstatě. Asi jsem fakt jen blbě naprogramovaná. Ať tak či tak, večer to byl parádní a já jsem za něj moc vděčná.
Dnes ve čtyři jedeme s Pavlem na Štramberk :o) Možná si přece jen dám něco obědu ...
