Pochvaly
Nejspíš brzo umřu hladem.
Mám pocit, že jsem snědla dinosaura a vypila celé Mrtvé moře. A přesto můj žaludek vydává ty divné zvuky, které zcela jasně oznamují: hlad.
I se cítím tak nějak slabě. A zavodněně. Plna mrkve a hrušek.
A jak báječně by mi bylo, kdybych zvedla zadek a přinesla si z obýváku tu misku čipsů, anebo kdybych otevřela mražák a vytáhla si zmrzlinu. Stracciattela s višňovou polevou. Je tam i tiramisu. A v lednici salko ... možná aspoň black tea s mlékem,skořicí a dvěma lžičkama salka?!
I've got to keep it!!!
Takže místo čipsů požírám už Xtý rýžový chlebíček.
A to jsem chtěla psát o něčem úplně jiném. Tak tedy k věci. Minulý týden jsem odevzdala esej tři dny po deadlinu. Byla psána česky a týkala se snů v rámci vývoje mysli. Jen takové shrnutí, o čem byl anglický článek a k tomu mé "filosofické" zamyšlení. Jaké bylo mé překvapení, když mi dnes přišla odpověď, ve které se psalo, že je radost udělit zápočet za tak pěknou esej. Dojalo mě to.
Je to totiž má vůbec první pochvala na akademické půdě. Z oboru, který nestuduju. Z oboru, který jsem studovat chtěla. Nedávno jsem sice psala, že je na čase přestat litovat toho, co se nestalo, ale po téhle pochvale TO ve mně zase brnklo. Co když jsem se narodila pro něco jiného?
A když jsem nad tou pochvalou tak rozjímala, došlo mi, že si ani nepamatuju, kdy se mi naposledy nějaké pochvaly dostalo. Kdy mi někdo řekl: "Jóó, tos udělala dobře" Teda, holky v Helen mi to říkají pokaždé, když vyrábíme/kreslíme - ale to je tou naší profesí a pravidly "chválit, chválit, chválit" Ale že by někdo pochválil mou práci, mé snahy ve škole, mé cokoliv?! Nemyslím svou osobu, ale výsledky mé práce.
Kdy naposledy pochválil někdo vás? A za co?
