Přiznávací
Upřímně přiznávám, že se mé utíkací nálady objevují (taky) v momentech, kdy něco musím a nechce se mi do toho. I když jde jen o referát. Čili o nic, protože nejde o život, že.
Ve tři hodiny jsem dorazila domů. Je skoro půl jedenácté. Můj referát je ve fázi: nadpis. Jsem v krizi. Naprosté, neúprosné, strach nahánějící krizi. Paralyzována strachem z nedostatku času, apaticky hledící do zdi, neschopna jakékoliv činnosti. Jakmile se začtu do materiálů, hlava mi klesne a oči se zavírají, přestože piju už DRUHÝ hrnek zeleného čaje. Hledím na prázdnou stránku ve wordu a chce mi brečet, protože tohle dělám už od tří hodin.
Občas mám dojem, že jsem magor.
Občas je zrovna dneska.
Možná je to tím, že jsem dva dny před deadlinem odevzdala zadání své diplomky a nemusím ji tedy řešit během následujících X týdnů. Pocit úlevy zastínil vše ostatní, a proto jen tupě hledím do žluté zdi marně hledám slova, kterými bych začala psát referát.
