Too much!
Už několik let mi přátelé říkají, že příliš myslím.
"Taky si říkám, že bych neměla tak moc myslet. A říká mi to více lidí. Když myslím, nikdy to nedopadne tak, jak bych chtěla. A ještě si zadělávám na depokoidní stavy. Jo, to je moje. Vyžívat se ve společnosti Madame Melancholické" (můj zápisek z března 2009 - prostě se NIC nezměnilo)
Mamka mi zase říkala, že si všechno moc beru a zaobírám se věcmi, které nejsou podstatné (jedna taková nepodstatná a neřešená věc nejspíš ovlivnila můj přístup k rodině a lidem obecně). Mně to tak samozřejmě nepřipadá. Všechno, co mám v hlavě, je velice důležité. Umím mít i hlavu prázdnou a jen vnímat - nemyslet. A když je třeba myslet, tak prostě myslím. Přemítám nad vším, co mě trápí, co nechápu, co potřebuji vyřešit. Je to snad špatně?
A při tom všem tápání hledám odpovědi na své otázky i jinde než jen v mém vědomí. To se pak stane, že natrefím na něco, co mě naprosto vyděsí. Jako třeba tento článek o střídání nálad, pod který bych se klidně mohla podepsat. Neříkám, že bych byla schopna toho nejhoršího (ne, ne a ještě jednou NE, ačkoliv ...), ale jinak to sedí parádně (i když mě by teda netrápily výčitky svědomí vůči ostatním, kdybych provedla hloupost). No a když si člověk přečte tohle, tak pak samozřejmě pátrá dál, aby se dozvěděl více ... možná jsem jen chronický hypochondr, God knows ... ale když si čte všechny ty příznaky a kýve souhlasně hlavou (ne že bych to v těch větách chtěla vidět, ono to tak prostě JE), napadá ho, že je to docela dobře možné.
Náladová jsem byla vždycky. To, že si toho málokdo všiml, je jen díky tomu, že jsem nechtěla, aby si toho někdo všiml. A proč by vlastně měl, když mě depresivní nálada po pár hodinách přešla? Ztráta času to vůbec řešit. Jenže letos je to nějaké divné ... nejen že Madame Melancholická přišla předčasně, ale ona je i docela krutá. Mnohem krutější než kdy dříve. Příčin by mohlo být několik (Luci říkala, ať mrknu na stresové faktory) ... stěhování do nového bytu (enormní radost), obhajoba bakalářky (strach a pořádná depka), rozchod (strach, zoufalství, úleva, nadšení), stěhování zpět domů (pocit prohry, závislosti), vysazení prášků (to raději nebudu komentovat :D), návrat do školy (radost, únava), práce s dětmi (pocit neschopnosti, prohry, vyčerpání, ale i nadšení pro věc) ... a to vše za posledního půl roku.
Možná se to na mě všechno sype, proto ta zlomená noha, abych si mohla pročistit hlavu, rozhodnout se co dál (přestože na výběr vlastně nemám, že ... co jsem si zasela, to si musím sklidit). A má tradiční očekávaná Madame M to všechno jen znásobila. Možná ... to by pak s prvním jarním větříkem přišel klid, vysvobození, nová naděje. A to je to, co očekávám. Normální stav bez těhle šílených výkyvů nálad. Proč by to mělo být něco horšího?
I tak ve mně ale hlodá brouček ... kde je hranice mezi výkyvy nálad a maniodepresivní psychózou?!
Prostě MOC myslím (respektive snažím se přesvědčit sama sebe, že moc myslím) ... je to jenom podzim, pošmourno, deštivo, sádra, čtyři stěny, stížnosti ze školky, zlobivé děti, příprava do školy, Žandin odlet a mé melancholické Já (které se navzdory všem mým Xletým snahám nehodlá změnit). Podzimní depku má kdekdo. Hold občas musím jít s davem ... stačí, že jsem slepá jako patrona a mám zmutovaný gen. Víc diagnóz opravdu nepotřebuju!
