Začátek semestru v bodech ... trochu se to protáhlo
- kvůli mé nově objevené schizofrenní osobnosti jsem dorazila první den do školy pouze o PŮL hodiny později - zacvakla (Mona číslo dvě) za mě budík, protože JÁ to teda rozhodně nebyla, vůbec si "akt zaklapování" nepamatuju
- v tomto semestru mě čeká opět jen jedna zkouška, a to z historické mluvnice (fun, fun, fun ... velice sofistikovaná zábava :o)
- francouzština 2 je ještě mnohem nudnější než španělština 1 - člověk by netušil, že je něco takového vůbec možné ... myslíte, že vybírají uspávačky hadů schválně?
- nečekaně zkrácená hodina je nebezpečná pro mé sebeovládání
- nejspíš si něco kompenzuju, když mám neustálou potřebu si kupovat zbytečné věci
- ovládla jsem se a NEvlezla do knihkupectví ... pravda, v bookshopu u Eveli jsem byla, ale šla jsem si popovídat - ne utrácet
- nicméně, zapadla jsem do papírnictví a nechala tam dvě stovky, protože jsem nutně potřebovala samolepky a barevná lepítka a parádní diář na mých 101 cílů ... a ne že ne :D
- tleskala jsem si, jak jsem šikovná, že jsem odolala svodům Knižního klubu a ...
- ... skončila ve Stoklasovi, odkud jsem si odnesla motýlka na krk s růžovýma křidýlkama - nic mi neladí k náuškám z Benátek a k velké něžné květině do vlasů
- a café Daniel s Peťkou ...
- už jsem vám říkala, jak jsem naprosto marná tanečnice?! Mít o špetku méně odvahy, už jsem v tahu, poněvadž jsem OPRAVDU neschopná ... ruce - dobrý, nohy - dobrý, ruce a nohy - RETARD ... v pátek jsem dostala záchvat smíchu, když jsem se odvážila podívat do zrcadla a viděla ty dvě paní za mnou, jak máchají rukama ve "větru" jako polámané větve. V úterý jsou tam ale jen talentované ženy, takže se jediná směju jak pitomec, když nerozeznám pravou od levé a ruce dělají úplně něco jiného .... VÍM, PROČ JSOU IRSKÉ TAK KRÁSNÉ :D
- vyzkoušela jsem si rozřazovací test, který mi doporučila Eveli, abych zjistila, že OPRAVDU JSEM na C1 úrovni, takže jdu přepsat to B1+ v mém CVčku, které zítra spolu s motivačním dopisem nesu do školy ...
- zrovna jsem se rozhodla, že už nechci být Mona ... všem pořád musím vysvětlovat, že SI je jen na vlastní nebezpečí (proč to šéf a všichni nudní dospělí nechtějí akceptovat?!) a že fakticky nejsem Monika, proto mi prosím říkejte OŘECH
INZERÁT: Nuts is looking for a nutcracker to crack me. And who would crack up with me for most of the time and fight against cracking up.
Což mi připomnělo jeden článek z vy-víte-které stránky, který pojednával o seznámení přes internet ... autorka v něm říkala cosi jako když napíšete na internet, že někoho hledáte, dáte světu najevu, že máte problém, že o něm víte a že s ním hodláte něco dělat ... že jste zoufalí a hledáte partnera.
Jak já tyhle negativistické kecy nesnáším! Being single mi svědčí. Sice jsem bez objetí značně labilní a under the surface taky docela depressed (je až k nevíře, že někteří lidé neuznávají sezonní depresi jako seriozní problém ... taky si myslíte, že je to jen rozmar?!), ale koho zajímá jádro, když se na povrchu usmívá sluníčko?!
My birthmaker told me: "You have no idea what depression is, in your age. Your generation has no chance to experience real problems. You are too young to have issues - you are talking about it just on a whim. I experienced this and that and I AM ok, how could YOU and people in your age suffer from depression?!"
Jo, jasně a homosexualita je taky rozmar. Všechno jsou vlastně rozmary mládí. Generation gap? ... better say Generation empathy gap.
Je to tím, že se společnost změnila a lidé najednou mají psychické problémy? Nebo je to tím, že se o sebe dnes lidé více zajímají a pečují o sebe, a proto nepodceňují to, co se jim děje? Že by moderní svět pomalu vytlačoval zastaralé "je slabošské přiznat nahlas, že mám problém a něco s ním dělat"? Mám pocit, že cílená nevědomost a popírání vychází ze strachu z poznání (a následného uvědomění a případného řešení).
Nechte se inspirovat, zamýšlejte se, přemítejte, Ořech jde spát (až se vykoupe a přeloží CV do angličtiny).
Nighty night, let's be NUTS :o)
