Archiv blogu: 7/2013
Fucked up
Neštve mě to, co jsem udělala. Štve mě, že jsem zase přišla na něco o sobě, co mi tu mou existenci stěžuje. Objevila jsem svou slabost. Odkryla další slupku cibule. A moc bych si přála brečet, jenže to nejde. Cítím jen prázdnotu někde mezi žaludkem a srdcem. Tíživou, nesnesitelnou. Cítím úzkost, všechno se ve mně svírá a potlačuju pocit na omdlení. Zmítám se mezi tím, jak je mi ze všeho špatně, a pak se přejím čokoládou, protože podlehnu...
Špetka nedělní poesie
Hlava plná myšlenek a srdce plné emocí. Emoce na papíře eliminují přemítání. Uklidňující proces. Nevím, jestli být zvláštní je fajn ve světě, kde se všichni snaží hledat někoho hlavně normálního. Část mého já akceptuje nové skutečnosti, ta druhá, ta větší, se chce potrestat za svou naivitu. Bez lítosti. Každé rozhodnutí je v daný čas to nejlepší možné. Už jen pro tu zkušenost. Za mnou Z lípy srdčité list dopadl na zem, podzimní...
Čtu
Mám volný den. Čeká mě jen anglicko-filosofický večer s Erlinem, na který se těším. Zítra ráno směr Brno. Marťa má inženýrské promoce. A večer koncert Mezi domy. V neděli volno. A pak skoro volno, volno, volno, volno, volno ... když nepočítám těch pár kurzistů, kteří mi přes prázdniny zbyli. A v září se opět zblázním ze školek a ze školy, protože nebudu vědět, kam dřív. Viva la práce! Mám volný den - nemám žádný řád - těžce...
Ale ne zase moc!
A to narážím na usmívání. Cesta na tramvaj mi trvá průměrně dvanáct minut. Když pospíchám a tudíž běžím,dám to za osm. Když mám čas a koukám kolem sebe, ujdu ji za čtyři. Tuhle nelogičnost nejsem schopna pochopit, ale je to prostě tak (některé věci nelze chápat). Svých dnešních dvanáct minut jsem věnovala usilovnému soustředění se na to, abych nepustila do hlavy žádné myšlenky. Usmívala jsem se na všechny strany a zpívala si. V hlavě. Ódu...
Tak trochu víc se usmívat
Lidi v tramvajích se mračí. Ta vráska mezi očima z nich dělá nepřístupné bytosti. A nezachrání je ani dobře padnoucí šortky a dlouhé tmavé vlasy přes ramena. Hodně koukám kolem sebe. A těší mě pohled na pěkné lidi. A ještě víc na ty, co se usmívají, jenže takových je hrozně málo. A pak vjedem do tunelu a odraz v okně mi řekne, že ani já se netvářím kdovíjak vesele. Hmmm. Nasadím úsměv, zkontroluju v okně, připadám si jako blbec a znova koukám...
